Vlci Hrdinové

latinsky: lycanthrop

anglicky: werewolf

nemecky: Werwolf

skandinávsky: varulf

francouzsky: loup-garou

Jižní slované: vukodlak

 

Lykantropie je nemoc vyskytující se v mnohých dílech žánru fantasy nebo horor. Stejně se nazývá psychiatrická diagnóza Lykantropie spočívající v tom, že si pacient myslí, že je lykantropem.

Hlavním příznakem lykantropie je proměna. Bytost (obvykle člověk) nakažená lykantropií se za určitých podmínek, často souvisejících s měsícem, mění na silnější variantu nějakého zvířete. Nejčastěji se jedná o vlka (lykantrop se pak nazývá vlkodlak), může to být ale i některá z velkých kočkovytých šelem nebo třeba medved. Lykantrop může i v lidské podobě být silnější nebo mít citlivější smysly (především čich).

Další vlastností lykantropa je silná regenerace. Lykantrop se hojí velmi rychle i ze zranění, která vypadají jako smrtelná. Obvyklým prostředkem proti lykantropům je stříbro - někdy na ně působí jako jed, jindy jen blokuje jejich regeneraci a je tedy nutné jim s pomocí stříbra (stříbrnou kulkou) způsobit smrtelné zranění. Další zbraní bývá oheň.

Nemoc se šíří kousnutím, někdy i pouhým podrápáním. Nakažený se mění v lykantropa stejného typu jako byl ten, který ho nakazil.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                   

 

 

Vznik upíra

V původní mytologii Slovanů, ale též Germánů se upírem stával člověk zemřelý nečistým způsobem, (sebevrah, popravený zločinec), či vůbec osoba nějak se vylučující se ze společnosti lidí, nebo skonavší nepřirozenou smrtí (čaroděj užívající černou magii, nebo oběť čaroděje). V dobách po přijetí křesťanství (kdy se navíc těla mrtvých přestala spalovat, nebo pohřbívat staletí ověřenými způsoby) se také začalo věřit, že se upírem může stát osoba pohřbená bez obřadů (např. nepokřtěné dítě), pokud byly obřady provedeny špatně, nebo osoba narozená v určitou dobu (např. o Vánocích). Podle srbských tradic se upírem mohl stát i živý člověk s vrozenými předpoklady.

Upíři se ve svých možnostech silně lišili. Jejich působnost mohla být omezena jen na dobu noční, kdy strašili své blízké, škodili domácím zvířatům (pili krev). Ráno znovu odcházeli do hrobů, protože kdyby je zasáhl sluneční paprsek, rozprskli by se a zůstala by po nich jen krvavá skvrna. Jako první příchod upíra do vesnice cítili psi (začali štěkat) a dobytek, který se začal plašit. Na druhou stranu ve slovanské mytologii mohl upír uzavřít sňatek s člověkem a dokonce mít i děti.

Životnost upíra je nesmrtelnost. Mohl shořet, ale jakmile se napil krve tak mu bylo lépe. Potřebuje lidskou krev, ne krev zvířat. Sice se jí mohl krmit, ale oslabovalo ho to. V některých oblastech se upíři neomezovali ve své působnosti jen na noční dobu. Věřilo se, že žijí mezi normálními lidmi (nejčastěji jako obchodníci nebo řezníci) a do hrobu se musí uložit jen v určitý den v roce.

Někde se věřilo, že vlivem upírů přichází hlad, špatné počasí, mor.

Upír v současné kultuře

Mezi upíry v různých dílech existují značné rozdíly.

Nejčastěji se jedná o nemrtvé, tedy nějakým způsobem oživená lidská těla. V romantické literatuře a ve filmu se upírem se stane člověk pouze tím, že ho kousne jiný upír. Přeměna pak trvá různě dlouhou dobu. Je jen málo povedených přemeň, protože mnohy upír nedokáže přestat sát a oběť prostě zabije. Spousta upírů nechce přeměňovat lidi pokud to není nezbytně nutné, nechtějí jim brát jejich duši.